Pamatuju si, jak jsem někdy v roce 1999 viděl v Rock Café Low na turné k desce "Secret Name" - měl jsem tenkrát pocit, jako by se každej tón držel ve vzduchu jen tak tak; člověk se skoro bál vydechnout, aby tu nádheru neponičil. Podobně jsem se pak cejtil třeba na koncertech Sophia - a včera na Samana v Potrvá. Tuhle kapelu sleduju cca rok, desku "Ascension" jsem si zamiloval, moc jsem se na to živě těšil, ale NIC mě nepřipravilo na to, co se pak na pódiu dělo. Tak silnou hodinu s hudbou jsem už dlouho neabsolvoval, síla těch songů byla mocná a něžná zároveň. Když kytarista Franklin zpíval song "I´m a man" o tom, co znamená bejt chlap v dnešním světě, rozuměl jsem každýmu hrábnutí do strun. Přál bych si, aby tuhle kapelu objevilo víc lidí. Oni svojí muzikou opravdu ŽIJOU; zní to jako pekelný klišé, ale je to tak - a je to zároveň velmi přirozený, skromný, nikomu to necpou. Z rozhovoru s Franklinem a zpěvačkou Rebeccou jsem se pak dozvěděl pro mě superzajímavý věci - třeba že pauzy (jakože to TICHO) mezi songama na "Ascension" byly nahrávaný v přírodě na posvátnejch místech ve Walesu. Chápete - ta kapela věnuje TAKOVOU pozornost TICHU mezi písničkama. Nebo že ten obelisk na obalu desky není jen nějakej vyfocenej obelisk - tenhle obelisk oni dva VYROBILI, vynesli ho na vrchol jedný hory ve Walesu, tam ho zasadili do země, a až PAK ho vyfotili na obal. Prej existuje sto kusů mapy, kde je cesta k týhle hoře, jinak to nejde najít... Jsem šťastnej, že jsem na tyhle lidi narazil. Samana. Obrovská inspirace.